Viktor Tauš: Feťákem jsem se pro své okolí stal, až když jsem o tom natočil film

Hostem Ranního klubu byl režisér, scenárista a producent Viktor Tauš. S Milošem Pokorným probrali projekt Amerikánka, divadelní inscenaci Snowflakes, ale i životní etapy Viktora Tauše, které se promítly do jeho současné práce.

Film jako splněný sen

Stojíš za unikátním projektem Amerikánka. Co to vlastně je?
Mým snem bylo vždy natočit film, ten taky bude. Premiéra je dokonce plánovaná již v květnu příštího roku. Scénářem jsem se zabýval skoro 20 let a rozhodl jsem se to napřed inscenovat na divadle. Je to příběh devítileté dívenky, kterou opustí maminka. Dostává se do dětského domova, následně do pěstounské péče i pasťáku. Ta dívka je natolik silná, že cokoliv před ní osud postaví, to vždycky dá a zachovává si u toho svůj ryzí charakter. Ona je dětská hrdinka pro dospělého diváka a já jsem jí úplně propadl. No, a chtěl jsem si zkusit, jestli ten příběh dokážu vyprávět tak, aby ho lidi chtěli nejen vidět, ale aby se k němu chtěli i vracet, proto jsem to tedy inscenoval v divadle. Hrajeme to od roku 2018. Vidělo to už víc než 100 tisíc lidí, což mi dalo sílu k tomu, abych se konečně pustil do toho vytouženého filmu.

A divadelní inscenace Snowflakes, které se teď věnuješ, je vlastně takové promo na ten film?
Ano, je to tak. Než jsem se totiž pustil do filmu, tak jsem si chtěl zkusit napřed na divadle, že to umím vyprávět. V tom filmu hraje asi 350 dětí, z toho zhruba 50 ve velmi výrazných rolích, a já jsem si během natáčení uvědomil, že není lepší upoutávky na film, než lidem umožnit s těmi dětmi prožít nějaký čas, protože jsou opravdu fantastické. A tak jsme s nimi nazkoušeli tuhle divadelní inscenaci, které říkáme Snowflakes, živý trailer na film Amerikánka. Diváci mají možnost poznat skutečné příběhy těch dětí a zároveň zažijí zcela neuvěřitelnou energii, kterou v sobě mají.

Dva tisíce adeptů na roli

Jak vůbec podařilo všechny ty dětské role obsadit? V divadelním představení hraje 30 dětí, ve filmu jich je ještě víc. Jak ses k nim dostal? 
Byl to klasický konkurz, ale zároveň jsme se taky snažili dostat do všech dětských domovů a detenčních ústavů, které tady jsou, aby ta šance byla opravdu rovná. Z těch dvou tisíc dětí jsme vybrali skupinu, ze které jsme cítili, že ti jednotlivci opravdu touží ukázat, co v nich vězí, že touží růst. My jsme s nimi potom rok a půl zkoušeli a vlastně jsme rozvíjeli to, kým oni sami jsou, pak jsem podle toho adaptoval scénář. Až po roce těchto workshopů jsem jim rozdal role. To už byly ale tak daleko, že jim šlo opravdu o podstatu být součástí něčeho. V tu chvíli už nebylo důležité, kdo hraje Amerikánku a kdo jinou postavu.

Kde se na takový unikátní projekt berou peníze?
Je to složité. Tu první inscenaci jsem zaplatil celou sám. Trvalo dlouho, než to začalo být výdělečné. Mám to tak, že ve chvíli, kdy ten příběh potřebuju vyprávět a jsem přesvědčený o jeho smyslu, najdu odvahu se do toho pustit. A naštěstí se vždy objeví někdo, kdo se mnou tou cestu chce jít a chce mi pomoci.

Život na ulici a cesta zpět

Celý projekt Amerikánka vznikl na základě tvé osobní zkušenosti, kdy jsi žil dva roky na ulici. Tam jsi potkával lidi, kteří taky – z různých důvodů – skončili jako bezdomovci. Dalo ti to něco jako umělci? Jak na to po letech koukáš?
Potkal jsem lidi, které bych jinak nepotkal, slyšel jsem příběhy, který bych jinak neslyšel, viděl Prahu v hodinách, ve kterých bych normálně nevstal. Když se člověk podívá s odstupem času, bylo to jako prodloužené dětství, jako nějaký čas bez odpovědnosti.

Každého na tu ulici dostane něco jiného. Co bylo příčinou tvého bezdomovectví?
V devadesátých letech jsem byl dva roky závislý na heroinu, o čemž jsem natočil svůj první film Kanárek. Akorát ten film vyvolal v tom nejbližším okolí zcela opačnou reakci, než jsem čekal. Pro lidi jsem se stal narkomanem vlastně až ve chvíli, kdy jsem to o sobě řekl. To bylo něco, na co jsem ve svém tehdejším věku a psychickém stavu nebyl připravený, tak jsem se zavřel do bytu, odkud jsem několik měsíců nevycházel, nechtěl jsem už nic dělat. Až mi jednoho dne zaklepali na dveře, protože jsem neplatil nájem, a řekli mi, že si mám jako najít něco nového, což jsem vyřešil tím, že jsem si vytáhl matračku na Petřín, kde jsem přečkal svoji první noc, a od té chvíle jsem byl zhruba dva roky na ulici. 

Jak ses pak dokázal z té ulice vrátit?
Jak to jednoduše říct? Já jsem na ulici vlastně unudil sám sebe. Reálně se mi po všem začalo strašně stýskat, to uzavření do sebe sama mě prostě nudilo, chyběli mi lidi a vztahy s nimi. Takže jsem si jednoho dne pod Jiráskovým mostem vypral a vyrazil do reklamní agentury, jestli nepotřebují kreslit storyboardy. Dostal jsem tam práci. A tak to začalo.