Ze syna stavitele disidentem, z vězně prezidentem: Příběh Václava Havla přinesl Československu pozornost a respekt

Dnes si připomínáme nedožité 88. narozeniny jedné z nejvýraznějších osobností novodobé historie naší země. Jaká byla cesta Václava Havla k prezidentskému úřadu? A jaké peripetie na této cestě musel absolvovat?

Mládí

Václav se narodil 5. října 1936 do zámožné a vlivné rodiny Havlových. Otec byl stavebním podnikatelem, který stál nejen za stavbou vilové čtvrti na pražském Barrandově, ale i za stavbou Barrandovských teras. Byl pokračovatelem tradice, kterou započal Václavův dědeček, stavitel pražského paláce Lucerna. Strýc Miloš zase po svém návratu ze Spojených států založil Barrandovské filmové ateliéry. Zdálo se tak, že na malého Václava čeká život v blahobytu a kariéra podnikatele. Jeho původ mu byl také během minulého režimu často předhazován.

Zapovězené studium 

Poté, co skončila válka, začal Václav Havel navštěvovat elitní internátní školu v Poděbradech, do které chodil i Miloš Forman a bratři Mašínové. Po komunistickém puči v únoru 1948 mu však kvůli jeho buržoaznímu původu byly některé obory zapovězeny, a tak vystudoval na Střední všeobecně vzdělávací škole pro pracující v pražské Štěpánské ulici obor chemický laborant, jenž v roce 1954 ukončil maturitou. Pro jeho kádrový profil ho následně nepřijali na žádnou humanitně zaměřenou vysokou školu. Od roku 1955 až do roku 1957 tedy vzal za vděk studiem na ekonomické fakultě ČVUT, sice se pokusil dostat na FAMU, tam ho ale odmítli a na ČVUT už ho zpět nepřijali.

Zrod dramatika

Václav Havel projevoval umělecké sklony a zájem o společenské dění už jako dítě. Jeho první skutečná literární práce se datuje do roku 1955 kdy debutoval v časopise Květen. Své články publikoval v různých periodikách, mezi něž patřily Divadelní noviny, Divadlo, Host do domu, nebo třeba Literární noviny. V roce 1959 napsal své první drama, jednoaktovou divadelní hru Rodinný večer. Během šedesátých let dělal asistenta režie Alfrédovi Radokovi v Městských divadlech pražských a díky uvolněnější atmosféře mohl dálkově vystudovat dramaturgii na AMU.

Premiéra

V roce 1963 uvedlo Divadlo Na zábradlí jednu z jeho nejúspěšnějších divadelních her, Zahradní slavnost. Rok na to se oženil s Olgou Šplíchalovou, se kterou byli manželé až do její smrti v roce 1996. V 60. letech byla uvedena i jeho další hra Vyrozumění, v roce 1966 vyšla i jeho první kniha Protokoly.

Vzhůru do ilegality

V turbulentním roce 1968 byla ještě na jeho dvorní scéně Divadla Na zábradlí uvedena hra Ztížená možnost soustředění, kvůli jeho aktivistické činnosti mu však bylo nedlouho po jeho odsouzení sovětské okupace znemožněno vydávat, jeho divadelní hry se tím pádem nesměly hrát. Ještě na konci roku 1969 byl vydán sborník jeho prací Podoby 2. Další Havlova tvorba však už musela nutně probíhat v ilegalitě.

Počátek aktivismu

Havlův zájem o věci společenské se ukázal již v roce 1956, kdy na dobříšském sjezdu Svazu spisovatelů přednesl kritický projev, ve kterém zazněl i požadavek na propuštění spisovatelů vězněných z politických důvodů a umožnění psát dál těm, kteří byli objektem třídního boje, a tím pádem nemohli publikovat. Kriticky na něj zareagovala zejména Marie Pujmanová, která argumentovala, že není vhodné řešit zavřené básníky, když hrdinná sovětská armáda zrovna potlačuje fašistické povstání v Maďarsku, což byla vzhledem k tomu, čeho se sjezd týkal, a jaká byla skutečná podstata maďarského povstání, nesmírně bizarní argumentace.

Vyškrtnutý

V méně dusivé atmosféře pražského jara se Václav Havel stal jednou z významných osobností liberální části reformistů. V červnu 1967 na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů vystoupil s projevem, ve kterém se vyhrazoval proti tehdejším zásahům cenzury, pročež byl následně vyškrtnut z kandidátky vedení svazu. Stejný osud potkal i Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímu nebo Pavla Kohouta. Rok na to se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v Literárních listech uveřejnil svou stať, která obsahovala požadavek na ukončení mocenského monopolu komunistické strany a zavedení systému více stran, stal se i jedním ze signatářů otevřeného dopisu adresovaného ÚV KSČ.

Cesta do disentu

S nástupem normalizace se z Havla stal trezorový autor. V té době, ale už stoupal jeho věhlas v zahraničí a s úspěchem se mimo jiné dostavila i podpora veřejného mínění. Přesně rok pro příjezdu okupačních vojsk vyšla petice Deset bodů, která odmítala okupaci a její důsledky, což vedlo k obvinění všech signatářů včetně Havla z rozvracení republiky. V roce 1972 signoval petici spisovatelů požadující propuštění všech politických vězňů. Sedmdesátá léta byla obdobím tuhé normalizace. Havel se musel stáhnout do ilegality a pracoval tam, kde mu to bylo dovoleno. Část roku 1974 strávil jako dělník v Trutnovském pivovaru – tomuto období se věnuje film Občan Havel přikuluje. Rok na to založil samizdatovou ediční řadu Expedice, která byla určena pro nezávislé autory, jejichž díla se strojopisně opisovala. V roce 1975 se konala premiéra jeho hry Žebrácká opera, kterou napsal už v roce 1972. Nastudovalo ji amatérské divadlo Na tahu a jméno autora nebylo logicky přiznáno.

Věznění

Poté, co v roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat členy rockové scény a po uvěznění čtyř členů skupiny The Plastic People of the Universe, se jich Havel s Jiřím Němcem veřejně zastali. Vzedmutí veřejné solidarity vyústilo v občanskou iniciativu Charta 77, jejichž prvním mluvčím se spolu s Havlem stali český filozof Jan Patočka a politik a diplomat Jiří Hájek. Režim zareagoval tvrdě a Havel následující měsíce strávil za mřížemi. Založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných mu příznačně vyneslo další nespravedlivé stíhání. Ve vazbě také napsal své Dopisy Olze. Na podzim roku 1979 byl spolu se skupinou dalších disidentů odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně za rozvracení republiky. Ve vězení prodělal několik zápalů plic, které se negativně podepsaly na jeho zdraví. Havel ale zůstával i během normalizace dál aktivní jako dramatik. Napsal Horský hotel, Largo desolato, Pokoušení a v roce 1987 přispěl i ke vzniku samizdatových Lidových novin.

Svoboda pro všechny

Od roku 1988, kdy se stal i členem Českého helsinského výboru, který monitoroval dodržování lidských práv, se Havel účastnil oficiálně povolených akcí. Začalo to manifestací u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv v roce 1988 a vyvrcholilo to demonstracemi v průběhu takzvaného Palachova týdne. Odtud vedla ještě velmi trnitá cesta ke konečnému pádu komunistického totalitního režimu. Ale přes všechny peripetie i počáteční ostych a respekt k úřadu prvního občana se Václav Havel, neúnavný kritik komunistického režimu, který se ho snažil umlčet všemožnými způsoby, stal posledním prezidentem Československé socialistické republiky.

Pozornost a respekt

Václav Havel nás opustil 18. prosince 2011 v brzkých ranních hodinách. I dnes je jeho odkaz některými kritizován. Mnozí mu stále vyčítají jeho podporu bombardování Srbska, jiní ho mají za původce současné blbé nálady. Někteří ho zase nekriticky adorují, aniž by ho akceptovali jako člověka, který mohl mít i nedostatky. Je ale nad slunce jasnější, že to, že tyto diskuze můžeme svobodně vést, je také jeho zásluha, a že síla jeho osobnosti a hloubka jeho životního příběhu přitáhla k Československu potažmo k České republice obrovskou pozornost a respekt světové veřejnosti, o které si naše dnešní politická reprezentace může nechat jen zdát.